Prvak.cz

Tento týden jsem absolvoval docela dost her. Ve středu vše začalo klasickým Puerte Ricem u Marušky bez Marušky. Nějak se mi nedaří navázat na dobré výsledky z počátku hraní této hry a byl jsem opět dvakrát poražen. Ale pořád je to docela zábava, jen se z toho stává na naší úrovni už opravdu “šachová” hra, kdy se rozmýšlí množství tahů dopředu. Jedna hra pak trvá něco přes dvě hodiny.

Následující den na firemní akci bowling, šipky a fotbálek. Hráli jsme v Bowling Swingu na Smíchově. Ano, je to ten legendární bar, kde byl kdysi Rudo potupným způsobem ve všem poražen Nějak jsem od té doby zapomněl, jak strašné jsou tam dráhy a kuželky na provázkách. Akorát vás to znechutí a nechápu, že tam někdo může chodit hrát bowling a ještě za to platit. Na druhou stranu ostatní atributy baru byly fajn - pití, prostředí a obsluha. Každopádně největší sportovní výkon jsem podal až několik hodin po té. Ale musím se přiznat, že jsem při orientačním závodě švindloval a nedovoleně jsem použil k přemístění auto.

No a včera jsem si spravil chuť při pokeru. Ládík s Pepíkem u příležitosti jejich narozenin zamluvili dva stolky v Pubu na Pavláku, kde se vměstnalo celkem 16 pozvaných lidí a nějací další samopozvávací. Dvanáct z nich se aktivně zúčastnilo hry, kde jsem si po krátké době opět pozvedl mé, už i tak vysoké, seběvědomí. Nejdřív jsem rozmetal svůj “semifinálový” stůl, čímž se oddělilo zrno od plev a následně se i druhý stůl přesvědčil o mé pokerové tváři. Nejvíce řečí měl samozřejmě Křak o nějaké čtyřce a nějakých pravděpodobnostech. Nejzdatněji mi konkuroval Robas, za čož si vysloužil druhé místo. Nehrálo se tentokrát o peníze, ale o zalepenou obálku, ve které byla opravdu milá cena pro první dva - právo na sestavení paintballového týmu. Už se těším, jak první víkend v dubnu potvrdím svou suverénost a dominanci na poli zábavně-sportovních her… Někteří porážku nesli těžce a útěchu hledali na dně pivních sklenek až jim hlava ztěžkla tak, že ji neodrželi a museli ji položit odpočívat na stůl. A ten zbytek? Po porážce si řekli (nikdo ale přímo), že se musí hodně učit a začali hned tím, že se velmi rychle naučili nový jazyk, kterému rozumněli jen oni sami. Ale jak se ho naučili, ničím jiným už nemluvili…

Jinak hospůdka velmi příjemná, Plzeň si točí každý sám na stole a vzdáleně se soutěží v počtu vypitých piv u stolu. Stav je promítán na plátno a stává se z toho vlastně hra. I přes velké odborníky v našem týmu se nám nepodařilo vyhrát. Ale i přesto to byl fajn večer, hudba z repráku usměvně bavila a prostředí zkrášlovaly něktré další objekty Asi se tam ještě někdy ukážu… Ještě jsem si vzpomněl na cestu nočním autobusem, která rozhodně nebyla nudná a o zábavu se v celém vozem staral nějaký slovenský pseudopanker s červeným čírem na hlavě. Zpěvák z něj rozhodně nebude

Trošku se zpožděním ale musím se vrátit k sobotnímu desetiboji. Zpoždění je zapříčiněno stěhováním do nového pronájmu a taktéž nástupem do nové práce - na team buildingu nebylo zrovna moc času na soukromé aktivity. Musel jsem se přece jen seznamovat s novými kolegy, znáte to. No ale zpět k desetiboji…

Na rovinu říkám, že jsem v sobotu trpěl jako pes (nebo spíš jako kůň). V pátek jsem totiž vyrazil s částí závodníků na večerní soustředění do restaurace na Florenci. Bohužel to se malinko… No však to taky znáte - Vagón, Rock Café, Meloun a na závěr Batalion. Návrat domů po šesté ráno. Naštěstí jsem byl schopen napsat Honzinovi česko-německou sms, ať mě na kolejích, kde jsem ještě spal, jelikož jsem si nestihl složit postel, probudí za každou cenu. Pro jistotu jsem ráno takové smsky napsal dvě. A skutečně ráno v devět zvonek a budící komando mě donutilo vyrazit směr Hostivař. Už tehdy mi bylo jasné, že mě čeká pěkný drill.

No a hned první disciplína - běh na 100m - to ukázala. Ale udržel jsem se aspoň v dráze, to musíte ocenit Skok do dálky - první dva odrazy se nepovedly a třetí skok jsem pos**l já sám. Výsledek byl k smíchu a k breku zároveň - něco málo pod 350 cm. O kouli se nemá cenu bavit - co si budeme nalhávat, ruce na to nemám, abych vrhal dobře. No a následovala disciplína, kterou jsem nikdy ani nevyzkoušel - skok do výšky.

Tady jsem si stanovil cíl 130 cm a ten jsem splnil a dokonce k tomu přidal i dalších deset centimetrů. Poté jsem několik minut strávil koukáním na ostatní, jak bez problémů skáčí výš a výš. Abych pravdu řekl, přesně si nepamatuji kdo a hlavně kolik skočil nejlepší z výškařů, za to velmi dobře si pamatuji běh na 400 m. To bylo mé nejkrutější vystřízlivění do reality (nebo spíše do kocoviny). Můj rozběh jsem napálil sprintem, suveréně jsem vedl, ale po nějakých 200 metrech jsem začal kvalitně tuhnout a pak už následovalo utrpení do cíle, nehorázné vyčerpání, křoví a tři tečky (nebo jak říká Křak ‘etc.’).

Disciplíny druhého dne začaly pár minut po čtyrstovce. Na 110m překážek jsem ani nenastoupil - nemělo to cenu z několika důvodů - 106cm vysoká překážka by mi činila velké problémy a tedy zaběhnout čas, abych za něj měl alespoň nějaký bod, bylo nereálné a navíc můj stav po čtvrtce byl nepřekážkový. Tedy odpočinul jsem si (stejně jako Ládík a Krysoun) a šli jsme na disciplíny technického rázu.

Disk mi činil prolémy a umístil jsem se ve spodní polovině závodníků. Oštěp byl už o něco lepší, hodil jsem cca. 20 metrů a skončil tak v polovině oštěpařů-desetibojařů. Na závěr přišel běh na 1500 metrů. Říkal jsem si před startem běhu, že to nebudu hrotit a poběžím výklusem, ale po pár metrech mi to nedalo a začal jsem zrychlovat. Nakonec z toho byl velmi slušný čas - 5:25. Takže snad jediná disciplína, se kterou mohu být spokojen.

Jak jsem se umístil, přesně nevím, jelikož jsem se odmítl zúčastnit vyhlašování výsledků v hospodě A Lukáš na své stránky výsledky zatím nehodil. Tak aspoň odkaz na pár fotek.

Co napsat závěrem: příští rok žádná hospoda před závodem !!!

Noční Prahu mám za sebou. Tentokrát však jiným způsobem než jsme zvyklý - desetikilometrovým během. Příprava na závod nebyla zrovna optimální. Vůbec žádná běžecká příprava, jen pravidelné čtvrteční fotbálky na Strahově. A navíc v pátek jsem byl s Fildou oslavit “tančením” jeho vstup do dalšího roku života. Musím říct, že jsem se pěkně bavil a každopádně ještě jednou přeji vše nejlepší! Následné sobotní vstávání z postele po příchodu v šest ráno a pár Absolutkách nebylo tedy ideální, ale závod začínal až v devět večer. Času pro regeneraci bylo dost.

Ještě před závodem jsem se stavil U havrana pogratulovat dalšímu oslavenci - tentokrát Šutrovi, který se stal otcem malé Kristýnky. Doplnil jsem potřebné živiny a energii jedním Kozlíkem a vydal jsem se s předstihem na Staromák. Přišel jsem 20min. před startem ženského závodu na 5km, měl jsem tedy dost času kouknout po okolí. Po startu žen jsem se přesunul k VIP stanu, kde jsem čekal na můj supportní tým. Ten dorazil záhy a aniž by se zdržoval řečmi, vklouzl na raut. Já se šel mezitím připravit na běh. Patnáct minut před závodem jsem se vmísil do obrovského davu lidí čekající na start závodu. Má očekávání ohledně velké tlačenice se naštěstí nekonala. Když Robert Šebrle vystřelil ze startovací pistole, mohl jsem se pustit do běhu. Můj cíl - doběhnout pod 55 minut.

První desítky a stovky metrů po startu vyžadovaly velké soustředění a neustálé kličkování mezi lidmi. Co mě zaráželo ale nejvíc, bylo nasazené tempo. Hlavně nepřepálit začátek. Ale jak se něco takového pozná, když 10km jsme vlastně běžel jedinkrát za život pohodovým tempem. Takže jsem běžel stejně rychlým tempem jako většina okolo. První dva kilometry utekly jako voda. První krize přišla na třetím kilometru - začalo mě píchat na prsou. Moje řešení, jak se s touto nepříjemností vypořádat, bylo jednoduché - nemyslet na to

Na pátém kilometru jsem zase začal řešit problém s nasazeným tempem. Navíc dalším deficitem pro mě byla nepřítomnost hodinek na ruce. Bylo hodně nepříjemné nevědět, za jaký čas uběhnu jeden kilometr. V té době jsem toho měl plný kecky. A navíc jsem byl teprve v polovině trati… Děs…

Když jsem vždy v novinách nebo při rozhovorech v TV slyšel sportovce, jak jim strašně pomohli diváci, myslel jsem si, že se ze strany sportovce jedná o nějakou zavedenou povinnost a slušnost. Jak jsem se pletl… Jejich povzbuzovaní a potlesk mě jako kdyby naplnili novou energií (i když to opravdu zní klišovitě). A další tři kilometry se běžely sami. Poslední kilometr závodu patřil k nejtěžším a z něj pak poslední část - Pařížská ulice. Když jsem tudy chodíval, nikde jsem si nevšiml, že je tak neuvěřitelně dlouhá. V posledních stech metrech před cílem mě předběhly tak dvě desítky běžců. Oni snad skoro sprintovali. To už v mých silách nebylo. Před proběhnutí cílem jsem ještě stihl pozdravit můj support tým, který požíral masíčka u VIP stanu.

Výsledný čas - deset sekund přes 42 minut. Prostě za něco takového se musím i já sám pochválit ! A to moc často nedělám (aspoň si to teda myslím). Slovy klasika: “Já jsem se svým výkonem spokojen.”. Podle oficiálních statistik - výsledný čas je 42:10, reálný čas 42:01. Umístil jsem se na krásném 162. místě z 1280 startujících, ve své kategorii Amatéři muži na místě 83. a to škoda těch “vypuštěných” posledních pár desítek metrů. Každopádně kilometr jsem byl schopen zaběhnout za sympatických 4:14.

No rád bych řekl, že si to příští rok zopakuji, ale momentálně na to nemám náladu. Časem to snad opadne (nebo tomu aspoň věřím) a pokusím se o půl marathon. Ale opravdu by to chtělo trochu potrénovat. No boty jsem si k tomu už koupil, tak snad se odhodlám…

Po tvrdé přípravě přicházejí v nadcházejících víkendech dva vrcholy atletického roku, na kterých se pokusím předvést své atletické dovednosti - když už mě svaz nevzal do Osaky…

Nejprve si tuto sobotu zaběhnu (snad) noční desítku Prahou. Jsem opravdu zvědav, jak jsem na tom. Kdysi jsem si věřil, že relativně v pohodě uběhnu marathón, ale nyní procházím nějakou fyzickou krizí :). Každopádně snad to zaběhnu za těch 40 (nebo 45 říkal původně) minut, jak tvrdil jeden z mých trenérů (= člověk bez odhadu, který pak své “odhady” koriguje podle ostatních) na jednom soustředění. Jen pro porovnání, na MS v atletice v Osace to běžel nejlepší Kenenisa Bekele za 27:05. K co nejrychlejším času by mi mohl pomoci i můj rozbíhací zajíc Tom Uvidíme, každopádně pokud se budete nudit, můžete přijít povzbudit a poté to mé slavné umístění někde oslavit. Závod začíná ve 21 hod. na Staromáku.

Přesně týden po běhu mě čeká srovnání sil ve II. ročníku Lukášova pseudodesetiboje - on je to totiž devítiboj. Na skok o tyči není k dispozici nářadí a i kdyby bylo, tak… A tady jsou moje odhady v jednotlivých disciplínách:
100m - 13,5s - 387b
dálka - 490cm - 363b
koule - 7,4m - 331b
výška - 130cm - 250b
400m - 67s - 206b
110m přek. - 25s - 63b
disk - 20m - 272b
oštěp - 28m - 271b
1500m - 5:40 - 351b

Celkem tedy 2494 bodů. Ale upřímně pořádně nevím do čeho lezu, stovku jsem naposledy běžel snad na základce, dálku skákal na gymplu něco za pět metrů, v kouli jsem patřil k nejslabším, výšku jsem nikdy ani nezkusil, 400m je dlouhý sprint, který jsem sice běhával, ale… No a 110m překážek - výška překážky 106cm - myslím, že to bude pěkná parodie. Disk jsem držel v ruce, ale to asi každý z nás, jelikož máme doma počítač ;). S oštěpem jsem v mládí hodil solidních 35m, ale techniku jsem za těch pár roků zapomněl. A 1500m - to bych snad mohl ve stanovený čas uběhnout.

No asi Roman Šebrle ze mě nebude, ale pohyb neuškodí a udělám si chuť na pivko. Tam bych pak v tom desetiboji mohl být jeden z těch lepších. Konec řečí, jdu trénovat někam poblíž Vinohrad…